Climate Science Glossary

Term Lookup

Enter a term in the search box to find its definition.

Settings

Use the controls in the far right panel to increase or decrease the number of terms automatically displayed (or to completely turn that feature off).

Term Lookup

Settings


All IPCC definitions taken from Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Working Group I Contribution to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Annex I, Glossary, pp. 941-954. Cambridge University Press.

Home Arguments Software Resources Comments The Consensus Project Translations About Support

Bluesky Facebook LinkedIn Mastodon MeWe

Twitter YouTube RSS Posts RSS Comments Email Subscribe


Climate's changed before
It's the sun
It's not bad
There is no consensus
It's cooling
Models are unreliable
Temp record is unreliable
Animals and plants can adapt
It hasn't warmed since 1998
Antarctica is gaining ice
View All Arguments...



Username
Password
New? Register here
Forgot your password?

Latest Posts

Archives

Je efekt CO2 nasycený?

Co říká věda...

Kdyby efekt CO2 byl nasycený, dodání dalšího CO2 by ho nezvýšilo. Bohužel, satelitní i povrchová měření pozorují zvýšený skleníkový jev právě na těch vlnových délkách, kde CO2 záření absorbuje. To je empirický důkaz toho, že efekt CO2 nasycený není.

Argument skeptiků...

Skleníkový jev působený CO2 je saturovaný

Každá jednotka CO2 přidaná do atmosféry má menší a menší vliv na oteplení. Jednou atmosféra dosáhne meze nasycení a další přísun CO2 nebude mít ve skutečnosti žádný větší vliv. Je to, jako když dáváte izolaci do podkroví. Máte doporučenou určitou tloušťku, nad kterou můžete vrstvit izolace, kolik chcete, ale stejně už to žádný vliv mít nebude.“ (Zdroj: Marc Morano)

Kdyby byl efekt CO2 nasycený, přidání dalšího CO2 by nemělo způsobit žádný dodatečný skleníkový jev. Avšak pozorování stále zjišťují zesilování skleníkového efektu, jak množství CO2 roste. Článek Zesílení skleníkového působení odvozené z dlouhovlnného spektra Země vyzařovaného v letech 1970 a 1997 (Harries 2001) se to pokouší objasnit. V roce 1970 agentura NASA vypustila satelit IRIS, který měřil infračervené spektrum mezi 400 cm-1 a 1600 cm-1. V roce 1996 vypustila Japonská kosmická agentura družici IMG, která uskutečnila obdobná pozorování. Výše zmíněný článek porovnává obě sady dat, aby rozpoznal změny v odchozím záření za dobu 26 let. Výsledná změna byla následující:

Czech version of upward longwave radiation

Obrázek 1: Změna ve spektru od roku 1970 do roku 1996 následkem stopových plynů. „Jasová teplota“ označuje ekvivalentní teplotu absolutně černého tělesa (Harries 2001).

To, co článek odhalil, byl pokles odchozího záření v těch pásmech vlnové délky, kde plyny jako CO2 a metan (CH4) absorbují energii. Změna záření v pásmech CO2 souhlasila s teoretickými předpoklady. A tak tato studie nalezla „ přímý experimentální důkaz pro významný nárůst skleníkového efektu na planetě Zemi“.

Tento výsledek byl potvrzen následnými studiemi, které použily poslední družicová data. Griggs 2004 srovnává spektra z let 1970 a 1997 s dalšími daty ze satelitu AIRS vypuštěného agenturou NASA v roce 2003. Chen 2007 rozšiřuje tento rozbor až k roku 2006 s použitím dat z družice AURA vyslané roku 2004. Obě studie nalezly pozorované rozdíly v pásmech CO2, které odpovídají změnám očekávaným na základě vzestupu množství CO2. Máme tedy empirický důkaz, že nárůst množství CO2 brání dlouhovlnnému záření v úniku do vesmíru.

Měření dlouhovlnného záření mířícího dolů

Co se stane s dlouhovlnným zářením, které je pohlceno skleníkovými plyny? Jeho energie ohřívá atmosféru, která postupně dlouhovlnné záření opětovně vyzařuje, a to všemi směry. Určitá část záření se vrátí zpět k zemskému povrchu. Proto, jak množství CO2 stoupá, lze očekávat zvýšený tok dlouhovlnného záření na zem.

Studie Philipona 2004 zjistila, že tomu tak vskutku je, tok dolů mířícího dlouhovlnného záření narůstá vlivem zesílenému skleníkovému efektu. Evans (2006) tuto analýzu dále rozvedl. Rozborem spektrálních dat o vysokém rozlišení může být přírůstek záření dopadajícího na zem kvantitativně připsán každému z několika antropogenních plynů. Takové výsledky vedly autory k závěru, že „tato experimentální data by měla účinně utnout námitku skeptiků, že žádný experimentální důkaz pro spojení mezi zvýšeným množstvím skleníkových plynů v atmosféře a globálním oteplováním neexistuje“.

Máme tedy více linií empirických důkazů pro zesílení skleníkového efektu vlivem předaného oxidu uhličitého. Satelitní měření potvrzují, že do vesmíru uniká méně dlouhovlnného záření. Povrchová měření objevují, že zpět k Zemi se naopak vrací více dlouhovlnného záření, které odpovídá nárůstu oteplování způsobeného CO2. A logickým výsledkem této nerovnováhy energií je nahromadění tepla během posledních 40 let.

(Přeložila Pavlína Machková, upravil a zveřejnil J. Hollan. Diskusi a mnoho dalších informací viz v závěru anglického originálu.)

Související argumenty

Další čtení

V. Ramanthan napsal kdysi stať, která vše důkladně popisuje: Stopovými plyny způsobený skleníkový efekt a globální oteplování. Jinak, velmi stručně, je téma pojednáno i v prvním "boxu" Kodaňské diagnózy

Translation by jenikhollan, . View original English version.



The Consensus Project Website

THE ESCALATOR

(free to republish)


© Copyright 2024 John Cook
Home | Translations | About Us | Privacy | Contact Us