Věta „věda není jednotná“ je častým argumentem skeptiků, což v realitě znamená, že kvůli nejistotám ve vědě o klimatu označují opatření ke snižování emisí CO2 za unáhlená. Tento argument je příkladem zásadního nepochopení povahy přírodních věd. Zaprvé, argument předpokládá, že se věda chová černobíle – věda není jednotná do té doby, než překročí jakousi imaginární hranici, za kterou se konečně sjednotí. Ale je to naopak, věda nemá v povaze být jednotná. Zadruhé předpokládá, že když jsou jevy jedné oblasti vědy nejasné, není možné dosáhnout plného pochopení problematiky oblasti jiné. Tak to ale není. Abychom mohli správně odpovědět na otázku „je věda jednotná?“, potřebujeme pochopit, jak věda vlastně funguje.
Věda, to nejsou nepochybné důkazy. Nikdy nedosáhne stoprocentní jistoty. To je doménou matematiky a logiky. Věda je zlepšuje našeho povědomí tím, že snižuje nejistotu. Míra pochopení určité problematiky se obor od oboru liší. Zatímco některé aspekty klimatologie jsou prezentovány s notnou dávkou sebevědomí, existují také takové, kterými si nejsme tak jistí - jako je například efekt atmosférických aerosolů (tekutých či pevných částic rozptýlených ve vzduchu) na klima. Aerosoly klima ochlazují tím, že zamezují vstup slunečnímu světlu. Ale také mohou sloužit jako jádra pro kondenzaci, která vede k tvoření mraků. Otázka úhrnného vlivu aerosolů je pro klimatology jednou z těch větších zdrojů nejistoty.
O kterých jevech můžeme sebevědomě tvrdit, že jim rozumíme? Skoro s jistotou můžeme říci, že lidstvo zvyšuje hladiny oxidu uhličitého v atmosféře. Množství emisí CO2 se dá přesně spočítat díky mezinárodním energetickým statistikám (CDIAC). Tyto informace si ještě můžeme potvrdit měřením izotopů uhlíku v atmosféře (Ghosh 2003). Obě tato tvrzení si můžeme ještě dále pojistit sledováním poklesu koncentrací kyslíku v důsledku pálení fosilních paliv (Manning 2006). Rozličné důkazy zvyšují naše přesvědčení o tom, že lidé mají na svědomí zvyšování hodnot CO2.
Také jsme schopni s velkou dávkou jistoty určit množství tepla, které je uvězněno zvýšenými koncentracemi oxidu uhličitého a dalšími skleníkovými plyny. Tento děj je také znám jako radiative forcing (česky radiační působení), porušení energetické harmonie planety. S vysokou přesností můžeme spočítat, kolik tepla je uvězněno v atmosféře kvůli skleníkovým plynům díky modelům, které určují pohlcování infračerveného záření každou vlnovou délkou infračerveného spektra. Výsledky tohoto modelu můžeme přímo porovnat s pozorováním ze satelitů, které měří změnu infračerveného záření uniklého do vesmíru. Co nám ukazuje Graf 1 je, že pozorovaný zvýšený skleníkový efekt (černá čára) je shodný s teoretickými odhady (červená čára) (Chen 2007). Tyto výsledky si můžeme dále ověřit povrchovými měřeními, které zaznamenávají více infračerveného záření vracejícího se zpět na Zemi ve vlnových délkách skleníkových plynů. Nezávislá měření nás opět víc a víc ujišťují o zvýšeném skleníkovém jevu.
Graf 1: Zvýšený skleníkový efekt od roku 1970 do roku 2006. Černá čára znázorňuje pozorování satelitu. Červená čára znázorňuje počítačem vytvořený model (Chen 2007).
Takže méně rozumíme účinkům aerosolů a lépe chápeme účinky skleníkových plynů. Tento kontrast je znázorněn v Grafu 2, který ukazuje pravděpodobnost radiačního působení skleníkových plynů (červená tečkovaná čára) a působení aerosolů (modrá tečkovaná čára). Účinek skleníkových plynů má rozložení pravděpodobnost mnohem užší (a tedy vyšší) vzhledem k tomu, že nejistota o jeho povaze jen nevelká. Odhadované radiační působení aerosolů je naopak je naopak rozloženo do širšího spektra nejistoty.
Graf 2: Distribuce pravděpodobnostní funkce člověkem vytvořených látek. Skleníkové plyny představuje červená tečkovaná křivka. Účinky aerosolu (přímé a nepřímé albedo mraků) představuje modrá tečkovaná křivka. Celkové působení člověka na teplo v atmosféře je vyznačeno plnou červenou křivkou (IPCC AR4 Figure 2.20b).
Důležitým zjištěním zde je fakt, že i když nerozumíme moc dobře funkci aerosolů, nezpochybňuje to naše pochopení oteplovacího účinku skleníkových plynů. To, že některým aspektům klimatických změn tolik nerozumíme, nemění nic na tom, že velký podíl klimatických změn je nám jasný. Argumentovat tím, že těch 5 %, kterým tolik nerozumíme, zpochybní 95 % toho, čemu rozumíme, je příkladem nepochopení podstaty vědy.
(Přeložila Tereza Filipová, jen málo úprav provedl a zveřejnil J. Hollan)
Arguments
Argument skeptiků...