Skeptic Arguments and What the Science Says

Přirozené změny v minulosti dokazují, že zemské klima je vůči nerovnováze v tocích energie citlivé. Pokud planeta absorbuje energii, teploty se zvýší. V současnosti vyvolává oxid uhličitý energetickou nerovnováhu tím, že posiluje skleníkový efekt. Historické výkyvy vlastně poskytují důkazy pro to, že klima na změny v hladině oxidu uhličitého silně reaguje.

Velké množství případů hromadného vyhynutí v minulosti je pevně spjato s globálními změnami klimatu. Protože současná změna klimatu je tak prudká, typický způsob adaptace druhu (např. migrace) ve většině případů jednoduše není možný. Globální změna je prostě příliš všudypřítomná a nastává příliš rychle.

Někteří „skeptici“ globálního oteplování tvrdí, že citlivost zemského klimatu je tak nízká, že zdvojnásobení atmosférického CO₂ bude mít za následek změnu povrchové teploty jen v řádu 1 °C nebo méně, a že tedy globální oteplování není nic, čeho bychom se museli bát. Nicméně, tak nízké hodnoty jsou v rozporu s mnoha studiemi založenými na široké škále metod, včetně (i) paleoklimatických údajů, (ii) současných empirických dat a (iii) všeobecně uznávaných klimatických modelů.

Není zcela jasné, zda globální oteplování zvyšuje četnost hurikánů, ale rostoucí počet důkazů svědčí o tom, že globální oteplování zapříčiňuje větší intenzitu hurikánů.

Hypoteticky by rostoucí magnetické pole Slunce mohlo odklonit galaktické kosmické záření, které hypoteticky podporuje vznik nízké oblačnosti. Tím by se snížila schopnost Země odrážet paprsky a docházelo by tak ke globálnímu oteplování. Nicméně se ukazuje, že žádná z těchto hypotéz ve skutečnosti neplatí.

Zatímco Středověká teplá perioda přinesla oteplení v některých oblastech, celosvětově byla planeta chladnější než dnes.

Lední medvědi jsou ohroženi vyhynutím tak jako mnoho dalších druhů.

Dramatické ochlazení v roce 2007 bylo vyvoláno silným stavem La Niña, který už v historii způsobil obdobné poklesy globální teploty. Tentokrát se na ochlazení podílela i nezvykle nízká sluneční aktivita.

Skleníkový jev je standardní fyzika a je potvrzen pozorováním.

Satelitní měření gravitace ukazují, že z Grónska mizí led čím dál rychleji, čímž vzrůstá jeho podíl na zvyšování mořské hladiny.

Věda není nikdy stoprocentně jednotná – úkol vědy spočívá ve snižování nejistot. Míra pochopení určité problematiky se obor od oboru liší. Nemáme například takovou znalost účinku aerosolů, zatímco o oteplovacích účincích oxidu uhličitého máme jasnou představu. To, že úplně nerozumíme některým jevům změny klimatu, neznamená, že nepřevažují aspekty dobře prozkoumané.

Hladiny atmosférického CO₂ rostou o patnáct gigatun ročně. Lidé vypouštějí ročně do atmosféry vice než třicet gigatun. Dramaticky tak mění složení našeho klimatického systému.

Výzkum Tsonise a Swansona ve svém plném znění ukazuje, že vnitřní proměnlivost  klimatu vede jen k dočasnému zpomalení nebo zrychlení dlouhodobého oteplování. Pokud tuto interní proměnlivost ze záznamu teplot odfiltrujeme, objevíme téměř trvalé, zrychlující se oteplování během celého 20. století.

Ačkoliv v krátkodobé perspektivě není potřeba, aby obnovitelná energie pokryla elektrický výkon pro základní zatížení, existuje několik způsobů, jakými toho lze dosáhnout. Například vždy dostupné je geotermální teplo, teplo ze solárních koncentračních soustav lze „uskladňovat“ v tepelných zásobnících a práci větrných turbín lze proměnit na energii stlačeného vzduchu.

Srovnáme-li emise CO2 rovnou s jeho koncentrací v prostředí, dlouhodobé trendy si dosti odpovídají. To nezávisle potvrzují uhlíkové izotopy, jejichž podíl (C13/C12) má klesající tendenci, což dobře souhlasí s emisemi uvolňovanými v důsledku užívání fosilních paliv.

Různá nezávislá měření sluneční aktivity potvrzují, že Slunce se od roku 1978 mírně ochlazuje.

Hocker o svém modelu prohlašuje, že dlouhodobý vzestupný trend v CO₂ je vysvětlen teplotou, avšak jeho metody ve skutečnosti ten dlouhodobý trend odstranily. Značné zvýšení parciálního tlaku CO₂ z fosilních paliv v současnosti způsobuje tok CO₂ z atmosféry do oceánů. Pozorování ukazují, že oceány jsou spíše „propadem“ než zdrojem CO₂ v atmosféře.

Světové emise CO2 uvolněné v období Průmyslové revoluce byly jen zlomkem toho, co vypouštíme nyní.